Sfinga

Velká sfinga je obrovská zpola lidská a zpola zvířecí socha nacházející v blízkosti pyramid v Gíze nedaleko řeky Nil. Jde o vůbec největší sochu, která byla v historii lidstva vytesaná z jednoho kusu kamene (či spíše skály). Předpokládá se, že byla stvořena na přelomu 26. a 25. století př. n. l. v období vlády faraona Rachefa (někteří egyptologové však spekulují také o tom, že mohla vzniknout mnohem dříve – před začátkem 4. dynastie).

Její původní jméno není známo, současné označení pochází z řeckého „sfinx“, tedy slova odvozeného Řeky ve starověku z egyptského sešepanch („obraz žijícího“). Vzhledem k původnímu významu sešepanch by jako sfingy měly být označovány spíše královské sochy z období 4. dynastie, ale jazykový vývoj tomu nechtěl.

Arabové Sfingu vnímali spíše negativně, a proto ji dříve označovali Abul-Hol, což se dá přeložit jako „Otec hrůzy“.

Jelikož byla během historie průběžně zasypávána pískem (čímž také docházela ke značnému obrušování jejích spodních částí), bylo provedeno několik pokusů Sfingu vykopat. Jako vůbec první se o to pokusil faraon Thutmos IV. kolem roku 1400 př. n. l. a tomu se ji podařilo odkrýt až po přední tlapy. Na počest tomuto činu pak mezi tlapami nechal vztyčit ze žuly vyrobenou Snovou stélu – na té se nacházela řada historicky významných hieroglyfů, některé z nich však byly v roce 1925 při vykopávkách zničeny.

Zajímavou zvláštností je, že i přes relativně dobře dochovanou hlavu Sfingy jí chybí nos, který byl původně asi 1 metr široký. V Egyptě se traduje legenda, že nos ustřelili Napoleonovi vojáci při tažení v Egyptě, ovšem existují důkazy, že Sfinga neměla nos již předtím, a tak se egyptologové přou, kdy o něj skutečně přišla.

Historik al-Makrízí připisuje toto poničení sochy Muhammadu Sa’im al-Dahrovi, súfijskému fanatikovi ze 14. století n. l., který byl prý pobouřen tím, že rolníci Sfingu uctívali kvůli lepší úrodě. Toto tvrzení není jisté, ale ví se, že al-Dahr byl pověšen za vandalismus.

Dalším pravděpodobně chybícím kouskem Sfingy je pravděpodobně faraonská ceremoniální bradka. U té však není jisté, zda se ji Egypťané nesnažili k soše připevnit až později. Svědčilo by pro to tvrzení historika Vassila Dobreva, podle kterého začaly být takové bradky používány až v období Nové říše.

První novodobé vykopávky v okolí Sfingy provedl kapitán Caviglia v roce 1817 a odkryl při nich její hruď. Zcela byla vykopána až o více než století později v roce 1925.

Sfinga a netradiční teorie

Sfinga díky své neobvyklosti láká mnohé badatele, aby ji podrobně zkoumali, a díky tomu často vznikají teorie o jejím původu či o působení různých vlivů na ni, které běžní historikové neradi přijímají. Dvě zřejmě nejznámější teorie se týkají vodní eroze a Orionova pásu.

Vodní eroze

V roce 1950 si jako první francouzský polyhistor a amatérský egyptolog Schwaller de Lubicz všiml známek vodní eroze na stěnách Sfingy. Tomuto zjištění se dále věnoval Anthony West až v roce 1989, kdy požádal o názor profesora geologie Roberta M. Schocha. Ten došel k názoru, že některé stopy poničení, které na soše nalezl, mohly být způsobeny pouze dlouhými a vytrvalými dešti.

Vzhledem k tomu, že v předpokládaném období vzniku Sfingy ročně v této oblasti Egypta napršelo průměrně pouhých 2,5 centimetrů, Schoch začal zpochybňovat závěry historiků a tvrdí, že Sfinga musela být stvořena v období velkých dešťů, tedy v 5. či 6. tisíciletí př. n. l. S tím souhlasí také jiný geolog David Coxill, který Sfingu zkoumal nezávisle na Schochovi, ovšem většina egyptologů tyto teorie odmítá a výrazné poškození připisuje kyselým dešťům a jiným přírodním jevům.